Musím se přiznat, že i já bych považovala tento film za úsměvný – pár
zapálených extremistů propaguje myšlenky, které jsou scestné. Takových
individuí existuje mnoho. Ale měla jsem možnost setkat se osobně s
člověkem, který je zapálený komunista.
Tou osobou je moje
profesorka. Vynikající pedagožka, milá osůbka se smyslem pro humor,
hodná a obětavá. Od začátku našeho společného působení jsem tušila její
politickou orientaci, ale oficiálně jsem nevěděla nic. Koneckonců
nezajímala jsem se o to. Každý máme právo na svůj názor. Když mě ale
začala angažovat na koncertech Výboru národní kultury, leccos se
změnilo.
Začalo to nevinně: Paní profesorka se mě velmi slušně
zeptala, zda bych zazpívala pro Výbor národní kultury a podrobně mi
popsala jeho činnost. Shrnout by se to dalo asi takto: Je to
nadstranická organizace, která pořádá kulturní akce pro důchodce, kteří
nemají dostatek prostředků, aby si mohli koupit lístek na koncert, či
do divadla. Ač samotný název organizace zněl dost podezřele a bylo mi
jasné, že v jeho vedení budou nejspíš soudruzi, neměla jsem důvod
nesouhlasit. Myslela jsem si, že paní profesorka patří do skupiny
„hodných“ komunistů, kteří opravdu celou svou duší usilují o sociální
rovnost. A na tom přece není nic špatného.
Vystřízlivění přišlo hned
po prvním koncertě, který se konal v prostorách patřících Komunistické
straně Čech a Moravy. Všudypřítomné třešničky nebyly to nejhorší. Co mě
opravdu vyděsilo, byla zarámovaná fotografie běloruského diktátora
Lukašenka a kalendář 2006 se Stalinem na titulní straně. Noční můry mě
provázely ještě týden.
Jenže už jsem neuměla vystoupit z rozjetého
vlaku. Nedokázala jsem profesorce říct o svých pocitech – že mě v těch
prostorách pronásledují mrtví, kteří zahynuli v komunistických
lágrech, že mě irituje lhostejnost údajně umění chtivých důchodců
(jeden pán si četl při mém vystoupení noviny) a jejich neúcta k umění
(abych mohla zazpívat, museli jsme prvně s korepetitorkou uvolnit
klavír zarovnaný kabáty) – a zpívala jsem tam ještě několikrát.
Poslední
produkce se měla odehrát poslední listopadový čtvrtek. Fakt, že jsem
před tím nemohla tři týdny spát, mě donutil k rozhodnutí, že se po
tomto koncertu konečně rozhoupu a řeknu jasné NE.
Jenže nakonec na koncert vůbec nedošlo. Psychický nápor jsem nevydržela a úplně se zhroutila.
V
pátek jsem šla do hodiny s odhodláním všechno si s profesorkou vyříkat.
Bylo to obtížné, ale zvládla jsem to. Názory „hodné“ komunistky mě ale
úplně zděsily a všechny iluze o „hodných“ komunistech se rozplynuly.
Dověděla jsem se například, že údaje o obětích komunismu jsou
zkreslené, že prosazovat rovnost je dobré i za cenu toho, že odstraníme
odpůrce a že to, co bylo u nás, vůbec nebyl socialismus, ale pouhá
příprava na něj.
Děsím se toho, jak by podle komunistů vypadal pravý socialismus, doufám, že se něčeho takového nedožiji já ani příští generace!
Petra Musilová
